Systemický přístup

 

Jsem systemický terapeut a kouč. To znamená, že pro práci s klienty používám systemický přístup a jeho principy. Jestliže přijde do poradny např. klientka s nadváhou a chce řešit tuto potíž, nebudu se na nadváhu dívat jako na problém a na klientku jako na někoho, kdo nezvládá svůj život a proto se přejídá, tzn. Dělá něco špatně nebo je v něčem nedostatečná. Jako sysytemik budu přemýšlet, co má tato klientka ve svém systému = rodině (stávající i původní) takového, že si kvůli tomu potřebuje pořídit „druhou kůži“, aby mohla přežít? Tj. nadváha pro mě bude způsob, jakým klientka zvládá svou životní situaci. Bude to funkční řešení, které klient uplatňuje ve svém životě (to nejlepší možné, na které mu momentálně stačí síly) a které chce nyní klient nahradit řešením jiným.

 

Stručně řečeno – klient je pro mě člověk, který je nejlepším expertem svého života a je vždy plně vybaven pro řešení jakýchkoli situací. Mým úkolem je pouze podpořit ho v hledání nejlepšího dostupného řešení, které je pro něj uskutečnitelné vzhledem k daným okolnostem (času, síle, energii). S klientem jsme si při tomto hledání partnery. 

 

Koučování nebo terapie? 

 

Laicky řečeno - koučování je způsob, jak s pomocí průvodce zlepšit věci, které již fungují, nebo je v životě využívám, ale chtěl-a bych to umět lépe, snáze, s menším vynaložením energie. Tj. vylepšuji něco, co funguje.

 

Terapie oproti tomu je způsob, jak hledat řešení v situacích, kdy již selhalo (nebo nefunguje) všechno, co momentálně umíme a máme k dispozici. Tj. potřebuji něco zcela nového, nevím občas ani co, nebo to vůbec neumím použít. 

 

Zjednodušeně řečeno: kouč je průvodce při vašem hledání. Cílem koučování je pozitivní změna – taková, na kterou si díky koučování přijdete sami. Když totiž nad sebou přemýšlíte sebevíc, dojdete jen k určité hranici (dané stereotypií našeho mozku). Dále už se točíte v kruhu. A v koučování jde o to, tuto hranici překročit. Vymanit se z onoho kruhu. Díky koučování (což je určitý způsob kladení otázek) se lze např. lépe vyznat v sobě a své situaci, zmírnit problémy anebo se v něčem posunout dál. Koučování má vždy jasně stanovený cíl, ke kterému je třeba dojít v předem stanoveném čase. První schůzka s klientem na koučování se tedy zpravidla věnuje stanovení tohoto cíle a všechna další setkání (opět je možné, že již prvním setkáním celý proces skončí) se pak věnují práci na dosažení cíle a mapování dosaženého pokroku. Proto se koučování využívá zpravidla ve firemním životě, kdy firma-organizace najímá kouče, aby rozvíjeli její manažery a posouvali jejich hranice v myšlení, výkonu, jednání, o kousek dále.

 

Terapeuta si jedinec hledá sám a také platí sám (pokud jej neplatí pojišťovna). Lze si však najmout soukromě i kouče, což zatím není tak obvyklé. 

Co je to systemická terapie?

 

Systemická terapie je směr psychoterapie (stejně jako psychoanalýza, gestalt, KBT, humanistická nebo logoterapie), ve světě jako samostatný obor vznikla v roce 1982. V České Republice se o její rozšíření zasloužili především Vratislav Strnad, Ivan Úlehla,Šárka Gjuričová a Petr Parma, kteří od 90. let 20. století systemický přístup pro práci s klienty používali a zároveň začali s výcviky nových terapeutů (viz např. stránky Institutu pro systemickou terapii).

 

Filozoficky stojí systemika na tzv. radikálním a sociálním konstruktivismu (realitu si konstruujeme sami pomocí toho, jak vnímáme svět kolem sebe a jak o něm hovoříme). konstruktivismus a sociální konstrukcionismus. Systemika vznikla z potřeby překonat expertní modely rodinné terapie: terapeut je zahrnut do problémového systému klientů a společně s ním tvoří terapeutický systém. Není tedy expertem, který klientovi řekne "jak se to má správně dělat?".

 

Systemici požadují, aby terapeutická podpora klienta byla užitečná, respektující a naplňující estetická kritéria. Významným prvkem terapie je zahrnutí kontextu (životní situace klienta, kultury a poslání pomáhající organizace, jakož i sebedefinice terapeuta) do práce na změně. Dalším požadavkem systemiky je: s minimem prostředků dosáhnout maximální změny (především změnou myšlení klientů, od níž se odvíjí vše další). Pro přístup systemických terapeutek a terapeutů platí, že detailně spolupracovat (s klientem, spolu navzájem) při hledání a upevňování nových životních strategií je dalekosáhle účinnější než využívat jednostranných strategických postupů.

 

Jednou z nejslavnějších postav systemické terapie byl Steve de Shazer (1940 - 2005), americký psychoterapeut a tvůrce krátké terapie zaměřené na řešení. Přístup de Shazera a jeho spolupracovníků vznikal velmi pragmatickým způsobem: ve snaze objevit, co doopravdy v terapii funguje a klientům pomáhá, se snažili oprostit od všeho ostatního. Tak postupně opustili diagnostiku a analýzu problémů (tj. přestali se klientů ptát: Co vás trápí? Jak se to projevuje? Jak a kdy to začalo?) a vytvořili koncept tzv. zázračné otázky: „Představte si, že by se jedné noci, zatímco budete spát, stal zázrak – a vaše problémy, se kterými jste sem přišel, by se vyřešily. Podle čeho byste si toho všiml? Co by bylo jinak? Jak by se o tom dozvěděla osoba XY, aniž byste se jí slovem zmínil? Kdo by si toho všiml jako první? Podle čeho?“ Shazerův přístup a jeho techniky jsou dnes v různých modifikovaných podobách nedílnou součástí systemické terapie a koučování.

© 2015 Alexandra Hochmanova

  • LinkedIn Clean Grey